Rytíř Kratina

    Kolem roku 1420, když vládl krutý středověk, odehrál se neobyčejný příběh jednoho obyčejného rytíře. Nebyl ani nikterak chrabrý, ani zvlášť statečný, bojoval ale v mnoha bitvách za krále Václava čtvrtého i za pozdějšího císaře Zikmunda Lucemburského, no a v těch bitvách viděl padnout mnoho dědů, otců i jejich synů. Viděl tolik krveprolití, zmařených lidských životů a lidského utrpení, že to jeho srdce nemohlo vydržet a jednoho dne puklo.

   Nezemřel, ale další bitvu již bojovat nemohl. Jeho mysl vychladla a duši mu zakrývala temnota. Cítil se prázdně a vyčerpaně. Císař Zikmund jej proto propustil z bitvy a dal Kratinu převelet na hrad Hassenstein, dnes známého jako Hasištejn, kde měl dosloužit do vejminku a pomoci s jeho opravou. Z bitvy odcházel se vší poctou a od císaře získal vyznamenání za statečnost, chrabrost, a dokonce mu byl udělen řád stříbrného meče. Na cestu mu císař přidělil doprovod dvou pěšáků Vincka a Janka. Císař také zapůjčil koně, které měli Vincek s Jankem přivést zpět, protože koní bylo v bitvách zapotřebí a císař ještě zdaleka neměl dobojováno.

   Inu tak vyrazili na cestu. Rytíř byl ale tuze nemocen a chřadl takřka před očima a jen sotva byl naživu. Cesta jim trvala dva dny, než se dolopotili pod hřebeny Erzgebirge, česky nazývané Rudohoří, dnes také Krušné hory. Na hrádek už to bylo sice jen malý kousek, ale na svět se snesla tma a zrovna spustil i prudký liják. Voda a vítr bičovali tváře a přesto, že k hradu to bylo už jen kousek, rozhodla se výprava přenocovat v nedaleké obci nazývané Kadaň ležíc pod hřebeny Erzgebirge. V téhle slotě nebylo radno pouštět se do hor, protože královští přisluhovači, ouřadové a mocní knížata to neměli u vládce Rudých hor dobré, no a tak se ho báli. Říkalo se, že si Rudovřes napichoval pány na rožeň a za živa je pekl na ohni, což mezi námi byla čisto čistá pověra a nepravda samozřejmě.

   Ráno, hned po rozbřesku posilněni vydatnou snídaní, vyrazili na cestu k hradu Hassenstein. Déšť ani k ránu neustal, a když se k tomu přidali hromy a blesky, nebylo divu, že výprava sešla z cesty. Bloudily celý den, brodili se blátem a liják jakoby stále nabíral na síle.

„To ten prokletej Rudovřes“ pravil Vincek. „už o nás ví a teď nás jistojistě zabije.“ dodal.

„I nemluv“ pravil Janek „jen zkouší, co vydržíme.“

„Je to prokletej ďábel a nemá slitování. Zlý pán a kruťas.“ Nedal se zastavit Vincek.

„Raději ho moc nedráždi, nebo opravdu špatně skončíme.“ snažil se Janek zastavit Vinckův hněv.

   Vincek si ale nedal říct. „To se mu to schovává za kruté počasí a blesky, jen kdyby se ukázal osobně, já bych…“ Tu mu jeho slova přeťal blesk, který uhodil do stromu před nimi. Z vysokého dubu se utrhla veliká větev a padla přímo mezi trojici nešťastníků. Vincka přitom udeřila do ramene a pochroumala mu záda. „Proklatě, já padám odsud, než nás dočista zabije.“ vykřikl Vincek a už pádil dolů ze svahu domnívaje se, že míří zpět ke Kadani.

„Jdi také“ pobízel Kratina Janka „Hassenstein je jistě někde poblíž tak už ho snad najdu. A jestli tu mám zahynout, tak je zbytečné, abys zemřel se mnou. Vrať se do Kadaně, přenocuj a zítra se vraťte s Vinckem k císaři na bojiště. Už tak jste ztratili jeden den a král vás dá hledat.“

„Nechceš vzít do zaječích, Kratino, že ne.“ chtěl se ujistit Janek. „Jestli na Hassenstein nedorazíš, budeš souzen za dezerci. Za to tratíš všechen svůj majetek a rodina tvá půjde o žebrácké holi, na to pamatuj. Jedině smrt může omluvit tvé zpoždění.“

„Neboj se Janku, nemám v úmyslu dezertovat, je ale zbytečné, abychom tu případně zahynuli oba.“ ujistil Janka čistotou svých myšlenek. „Najdi Vincka, vraťte se a řekněte králi, že jsem na Hassenstein dorazil.“

.....

Celá povídka podléhá autorským právům. Co nevidět vyjde soubor povídek v knižní podobě.

Máte-li přesto zájem o celou povídku, kontaktujte prosím autora těchto stránek.