Mlynářova poslední cesta

    Koncem 14 století, někdy v roce 1483 bylo jedno malebné městečko obehnané hradbami zvané Komotau, dnes známé jako Chomutov. Podél západní hradby vedl potok, který měl odjakživa svůj pramen v přilehlých horách nazývaných Erzgebirge, nebo také Rudé hory, dnes známé pod názvem Krušné. Tento Chomutovský potok na samém kraji hor protéká mlýnským údolím, kde se o mletí mouky starali tři mlýny. Hodně chudý lid vozil své obilí do prvního mlýna, mouka odtud nebyla tak jemná, zato umlýt mouku tady bylo nejlevnější. Panská pšenka jezdila na mlýn druhý, mlelo se tu na jemno, ale také o to dráž. Nejdražší mouka mohla ovšem být na třetím mlýně, tady se totiž mlela mouka jemná jako samet. Ale ne pro každého zde byla mouka drahá. Zdejší mlynář Kalivoda byl uctivý a spravedlivý, a tak účtoval podle toho, jak kdo měl hluboko do kapsy. Navíc každého pocestného, který se ve mlýně zastavil, uctivě s mlynářkou přivítali a pohostili.

    Čas od času je také navštěvoval podivně vypadající pocestný. Nevysoká postava ve slaměném klobouku, která skrývala zarudlý vlas a stejně zarudlý vous sahající téměř až na zem. V koženém kabátci zdobeným kapradinami a v ruce hůl zdobenou vřesovými větývkami a ostružiníkem, neustále blafajíc dlouhou dýmku. Zastavil se ve mlýně vždy v nedělní poledne, pohoštěn hrnkem bílé melty poseděl a poklábosil. Nikdy nechodil s prázdnou, jednou nechal mlynářovi bažanta, podruhé zase zajíce a tak to šlo asi deset let. Jedno nedělní poledne při odchodu mlynářovi pravil „No mlynáři, my dva se už neuvidíme.“

„A japato cestáři, snad nepřestanou chodit do lesa, že by už zdraví nedovolilo?“ Kalivoda se nechápavě podíval na staříka a s chechotáním ještě dodal „nebo že by snad paní domácí přestalo chutnat maso z divoké zvěře?“ a knírek mu přitom poskakoval nahoru a dolů.

„I kdepak mlynáři, nemohu ti říci víc. Měl bys ale nějak zaopatřit svou mlynářku a moc času už na to nemáš, to mi věř.“

„Ale“ vyhrkl mlynář a zamračil se „nemalujou čerty na zeď, cestáři. Tfuj!“ odplivl si.

„No jak myslíš, mlynářce se ale bez tebe tuze zle povede.“

„Dneska vstali špatnou nohou, viďte.“ na to podrážděně mlynář „no, raději by už měli jít, cestářskej. A příští neděli nechaj tyhle řeči pod horama, a sem je nenosej. Tady na takový řeči nejsme zvědavý. S pánem bohem.“

    Dveře od chalupy práskly, že to znělo jako hromobití.

.......

Celá povídka podléhá autorským právům. Co nevidět vyjde soubor povídek v knižní podobě.

Máte-li přesto zájem o celou povídku, kontaktujte prosím autora těchto stránek.