královské město a období třicetileté války

    Počátkem 17. století počala královská koruna uvažovat o prodeji bývalého panství Jiřího Popela z Lobkovic. Jakmile se to městská rada v Chomutově doslechla, obrátila se na ni hned s prosbou, aby bylo městu dovoleno vykoupit se z poddanství a přikoupit si i část zabaveného panství. Prosbě bylo vyhověno, a tak se Chomutov stal svobodným královským městem, k němuž patřilo ještě 11 vesnic.

Doslovný překlad smlouvy, jíž se stal Chomutov královským městem, zní: „Léta páně tisícího šestistého pátého v pondělí po moudrosti Boží stala se smlouva a celý trh dokonalý mezi nejjasnějším nejnepřemožitelnějším a velkomocným knížetem a pánem Rudolfem druhým, voleným z boží milosti římským císařem a uherským a českým králem z jedné a opatrným purkmistrem a konšely staršími obecními i vší obcí města Chomutova ze strany druhé, a to taková smlouva a trh“

Chomutov požadoval, aby bylo v kupní smlouvě výslovně uvedeno povolení ustanovit protestantského pastora při kostele sv. Ducha. Po dlouhém váhání komora nakonec souhlasila a 19. září 1605 byla smlouva podepsána. Do Desek zemských byla zapsána 26. ledna 1606.

Podle česky vyhotovené smlouvy získal Chomutov kromě města samého se zámkem a předměstími i 2 panské mlýny, nižší a vyšší soudní pravomoc, činže s výjimkou těch, které náležely koleji, cla, panské vinohrady, louku, zvanou Forst, potok, michanické dvory a ve smlouvě uvedené vesnice se všemi právy, které dosud měl majitel panství nad poddanými, atd. Prodejní cena byla 113 715 zl. 46 kr. a musela být zaplacena do sv. Jiří (24. dubna) 1607. To nebylo pro město jednoduché. I když přispěli všichni obyvatelé, sebralo se jen 19 048 zl. a ostatní muselo být kryto půjčkami. Podle taxace (ocenění panství) žilo roku 1605 v Chomutově 545 usedlých poddaných, tj. majitelů domů bez členů jejich domácností.

 Předpokládaná podoba Chomutova v r.1613

Jezuité se nechtěli smířit s ustavením protestantského pastora, ale prohráli a málo úspěšní byli i v dalších četných sporech, protože protestantská část měšťanstva stále sílila (Z 545 usedlých poddaných bylo 527 protestantů a pouze 16 katolíků). Jezuité měli v té době jisté potíže i s gymnáziem, které otevřeli v listopadu 1591. Návštěvnost domácích dětí nebyla, vzhledem k náboženským poměrům, příliš veliká. I přes odpor měšťanů se stále všemožně snažili o zrušení majestátem zajištěných svobod a v zásadě popírali práva protestantů. Když ale roku 1618 vyústil téměř stoletý zápas českých stavů proti habsburskému centralismu v otevřené povstání, přikročili jeho direktoři k vypovězení jezuitů z celého Království českého. Z Chomutova odešlo tajně 10 jezuitů dříve, než byl koleji doručen rozkaz direktorů, protože se obávali pomsty lidu, který ještě nezapomněl, co vše v Chomutově zavinili. V zatarasené a hlídané koleji jich zbylo jen sedm. Když jim byl doručen rozkaz direktorů, odešli i oni v přestrojení do Erfurtu. Po odchodu jezuitů se katolíkům podařilo získat pro sebe alespoň špitální kostel, vše ostatní převzali protestanti.

Třicetiletá válka a obnova města po třicetileté válce
 

Když začalo v Čechách verbování do stavovské armády, poslali Chomutovští do Prahy 4 500 kop a otevřeně se tak zapojili do stavovského povstání. Za to pak museli po prohrané bitvě na Bílé hoře nést následky. Na poradách ve Vídni v srpnu a říjnu bylo mimo jiné usneseno, že patronátní právo nad všemi chrámy a filiálními kostely, náležející stavům a provinilým obcím, musí být předáno katolíkům jako „zejména kollegiu jezuitskému v Chomutově.“

Dne 10. 11. 1620 se i Chomutov vzdal císaři. Císařův komisař potom předal dvěma jezuitům, kteří do města přišli jako první, kolej se všemi dřívějšími právy. Ke konci července 1621 se vrátil do již upravené koleje i rektor P. Stigelius. Roku 1622 pak vyhlásila v Praze zasedající vysoká komise panství Chomutov za zkonfiskované, správou panství pověřila Ignáce Žďárského ze Žďáru a královského soudce ze Žatce Heinrichberga. V roce 1622 skončila v Chomutově svoji funkci také protestantská matrika. Jezuitům se přechodné vyhoštění vyplatilo, protože kromě vrácení zabaveného majetku jim město muselo zaplatit i náhradu za ušlý zisk.

Po epidemii moru v roce 1625, při níž údajně zahynulo 2 550 obyvatel, nastaly Chomutovu lepší časy ve 2. polovině roku 1627. Dne 7. září mu totiž panovník potvrdil městská privilegia a v listopadu byly Chomutovu vráceny všechny statky a vesnice. Komise rozhodla, že jinak nebude Chomutov schopen platit své dluhy.

Roku 1628 působila ve městě protireformační komise, která dohlížela na přestup obyvatel ke katolické víře. V jejich domech byli např. umístěni vojáci do doby, než postižený nepřestoupil. Bylo také zakázáno zaměstnávat služebnictvo nekatolického vyznání. Není proto divu, že většina obyvatel ke katolíkům přestoupila. Ve skutečnosti to bylo ale jen povrchní obrácení, protože si stejně doma ponechali protestantské modlitební knihy a luteránské bible, které odmítli odevzdat. Došlo to tedy tak daleko, že byly dělány prohlídky domů a všechny „kacířské“ knihy byly zabaveny a spáleny. Ale ani ty nejpřísnější tresty, zabavování majetku a vojenské asistence nepřinutily některé k dobrovolnému vydání knih. Bylo dost i těch, kteří raději odešli pro svou víru do sousedního Saska. V Chomutově pak ale museli zanechat 10% svého majetku jako příspěvek na zaplacení městských dluhů.

V průběhu třicetileté války Chomutov velmi trpěl. Pro svoji výhodnou polohu se dříve hospodářsky silné město stalo vyhledávaným místem pro formování a vystrojování vojenských oddílů. Město muselo z veřejných prostředků živit usazené vojáky a jejich koně. Kromě toho také obyvatelé trpěli jejich chováním, protože vojáci (bez rozdílu jestli byli z nepřátelského nebo císařského vojska) je přepadávali, obírali o peníze a často i bili.

Nejvíce město strádalo při švédském období třicetileté války. 10. května 1639 část švédských vojáků obsadila Chomutov a začalo drancování a násilí na obyvatelstvu. Za dva dny dorazili další Švédové a sebrali, co ještě zbylo. Obyvatelé uprchli v panice do lesů a Švédové zůstali v Chomutově plných 11 měsíců. Od 14. dubna 1640 byla v Chomutově císařská posádka, která se chovala stejně jako švédští vojáci. Když se potom zdálo, že utrpení Chomutovských dosáhlo vrcholu, vypukla roku 1640 morová epidemie, které podlehlo údajně 544 lidí. Jakoby všechny tyto hrůzy nestačily, město bylo sužováno i zámeckými hejtmany. Jejich pravomoci ani materiální zajištění nebylo přesně stanoveno, a tak mohli své požadavky neustále zvyšovat. Když ale začali bezdůvodně žalářovat lidi a přestali uznávat městská privilegia, obrátilo se město o pomoc na královskou komoru a spor vyhrálo. Rezolucí z 9. srpna 1645 byla hejtmanům upravena práva. 24. listopadu 1649 potom město požádalo o úplné zrušení úřadu zámeckého hejtmana. Odůvodnilo svoji žádost tím, žetento úřad byl zaveden jen pro podporu katolického náboženství, a teď, když je město již zcela katolické, je tento úřad zbytečný. Ferdinand III. žádosti vyhověl rozkazem z 18. února 1651, a tak se Chomutov stal opět svobodným městem.

Třicetiletá válka skončila vestfálským mírem podepsaným 24. října 1648 a do Chomutova se začal pomalu vracet život. Dne 20. září 1652 ale zase vypukl požár. Nebyl sice tak ničivý jako ten v roce 1598, ale i tak shořelo 22 domů, špitální kostel, lázeň, mlýn, část koleje a tři usedlosti. Nový špitál byl potom postaven jen kousek dál od původního místa a poblíž něj byl postaven také chudobinec a sirotčinec.

Chomutov se kupodivu velmi rychle vzpamatovával. Soupis obyvatel z roku 1653 uvádí ve městě 479 dospělých a 65 dětí nad 12 let a na předměstích 928 dospělých a 107 dětí nad 12 let. I s malými dětmi to mohlo být kolem 1 800 obyvatel, a to nebylo na tehdejší poměry málo.

Rozvíjela se také řemesla a obchod a podle soupisu zde byli v padesátých letech zastoupeni již všichni výrobci nezbytní pro život města. Chomutovští občané se ale také bavili. Podporovali např. střeleckou společnost, jejíž počátky sahají nejméně do 16. století. Střelci byli nejen určitou zárukou bezpečnosti města, ale jejich činnost poskytovala také možnost pobavení a okrášlení různých slavností a veřejných bohoslužeb. Nic se ale do té doby nemohlo vyrovnat slavnosti uspořádané 18. července 1657 při příležitosti korunovace Leopolda I. Na náměstí bylo vybudováno lešení s triumfální bránou a oltářem a na něm stály živé sochy zpodobňující město Chomutov a české kraje. Procesí s nejsvětější svátostí, zvonění zvonů, zpěv a hlas rohů, městská jízda, postava ve zlatém plášti s žezlem a korunou, průvod příslušníků chomutovských cechů, vesnických poddaných, střelců atp., to vše poskytovalo podívanou, o které se mluvilo v širokém okolí ještě hodně dlouho.

V roce 1661 koupili jezuité staveniště pro svůj nový kostel sv. Ignáce. Navazovalo na kolej a na jeho stavbu se konaly sbírky po celé střední a západní Evropě. Vysvěcen byl roku 1668 pražským arcibiskupem. Roku 1677 vypravilo město do Prahy deputaci, která se jménem města vzdala práva, obsaženého v kupní smlouvě, povolujícího protestantského duchovního v kostele sv. Ducha. Svědčí to o skutečně úplnému obratu ke katolictví. To potvrdila např. i skutečnost, že někteří občané nechávali zbudovat z vlastních prostředků kapličky nebo sloup sv. Trojice na náměstí.

Roku 1693 došlo ještě k jedné události – konečně byl ustanoven první městský lékař, tzv. fyzikus. Jeho povinností bylo jednak pomáhat městské správě v boji proti epidemiím, v dozoru nad špitálem a nad výkony chirurgů, lázeňských a porodních bab, jednak měl léčit v soukromé ordinaci patriciát města.
 

Zdroj: Podle knihy Z.Binterové "Dějiny Chomutova" zpracovala Linda Civínová ( https://www.chomutov-mesto.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=5245&id=105455&p1=36875 )

Kresby: ing.arch. J.Pachner