Poválečný vývoj

    První sovětské jednotky projely Chomutovem ve večerních hodinách 8. května 1945. Nezdržely se tu však a pokračovaly dále k Praze. Ráno 9. května pak město obsadila jednotka 13. armády 1. ukrajinského frontu. V Chomutově byl ihned vytvořen dvanáctičlenný Československý národní výbor, jehož předsedou se stal Josef Černý. Dalšími členy byli převážně zdejší čeští občané. Snažili se zajistit ještě zbytek zásoby potravin, rozestavit denní i noční hlídky a co možná nejdříve obnovit pořádek a zásobování. Vyhláškou z 10. května 1945 nařídil všem zaměstnancům průmyslových, obecních a potravinářských podniků okamžitý nástup do práce.

Národní výbor však v prvních dnech nestačil zvládat všechny úkoly, a proto se obrátil o pomoc do Loun. Odtud přišlo 29 tzv. partyzánů, kteří se horlivě ujali služby, ale způsoby, jakými ji prováděli, jim ke cti nesloužily. Tito ozbrojení „partyzáni“ se ihned zmocnili policejního úřadu a zasadili se o zrušení dosavadního NV a 14. května 1945 o vytvoření nového Českého revolučního národního výboru. Ten měl celkem 33 členů. Pořádkovou službu vykonávalo v té době 150 členů Revoluční gardy (z nich bylo 110 místních Němců) a Bezpečnostní službu vykonávali lounští „partyzáni“. 15. května byli všichni němečtí příslušníci odzbrojeni asistenčním oddílem 1. čs. armádního sboru v SSSR. Československé státní orgány přijely 17. května 1945 – pancéřový vlak z Rakovníka přivezl prozatímního vedoucího okresního úřadu dr. Rödlinga, oddíl 30 mužů čs. armády a 14 četníků. O dva dny později se do Chomutova dostavil ppor. Miroslav Nuc s pověřením oblastního velitelství Kladno k zorganizování národního výboru v Chomutově. Současně byli všichni upozorněni, že členy NV nemohou být Němci. Na 20. květen byla plánována likvidace činnosti lounského oddílu. Již k ní ale nedošlo, protože se do Chomutova dostavil strážmistr z Loun s rozkazem posádkového velitele v Lounech k zatčení tzv. partyzánů a jejich dopravení do Loun.

Největší potíže tehdy způsobovalo zásobování a v prvních dnech se nedařilo zcela zabránit drancování, kterého se dopouštěli hlavně propuštění zajatci, jež si tak chtěli vynahradit léta strádání. Po 20. květnu se o zajatce staraly vojenské orgány příslušných armád. Do některých zajateckých táborů v Chomutově byly postupně přemísťovány německé rodiny a jejich byty byly dávány k dispozici českým osídlencům. Němci zatím pracovali na odklízení trosek, zprovozňování železnice, v průmyslu i zemědělství.

Ve válcovnách trub pokračovala práce téměř bez přestávky, podnik nebyl bombardováním poškozen a v Poldině huti se kolem 20. května pracovalo s polovičním osazenstvem. V normálním provozu byla chomutovská plynárna, Frankova továrna na výrobu kávovin a další menší podniky.

Podniky i obchody byly již na základě dekretu presidenta republiky z 19. května 1945 o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů převedeny pod národní správy, ale zásobování nebylo plynulé. V podnicích se projevoval silný nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Z německých škol se staly české školy a do Chomutova přicházeli stále noví čeští a slovenští osídlenci. V prvních měsících po válce byli lidé z radosti nad osvobozením a z vidiny lepšího a konečně svobodného života ochotni věnovat svůj čas a síly nejrůznějším pracovním brigádám.

V říjnu následovaly dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu, akciových bank, soukromých pojišťoven a potravinářského průmyslu. V největším chomutovském podniku se to např. projevilo tak, že tříčlenná národní správa vedla „Válcovny Mannesmannových trub v Chomutově“ jen do 1. ledna 1946, kdy byl závod začleněn do národního podniku Spojené ocelárny Kladno. Stejně tak i Poldina huť.

Díky obětavosti lidí mohly být již v únoru 1946 v plném provozu dílny ČSD i celá železniční stanice a o měsíc později také Poldina huť. Po překonání potíží s nedostatkem pracovních sil se výroba rozjela a od roku 1946 již překračovala předválečné množství.

Pak přišel únor 1948, který znamenal výrazný zvrat v poválečném Československu. Život šel dál a přinesl Chomutovu řadu úspěchů a také problémů. Při bilancování uplynulých 50 let lze vidět rozvoj průmyslu ve městě i jeho okolí, který si vyžádal velký počet nových pracovníků a pro ně samozřejmě nové byty. Chomutov procházel řadou rekonstrukcí, některé jeho části zcela zmizely a místo nevyhovujících starých domků vyrostly domy, které byly schopny pojmout desítky lidí (předchůdci domů panelových). Zachováno zůstalo prakticky jenom náměstí a jeho nejbližší okolí. Kromě bytů se stavěly obchody, novostavba spořitelny a budova nové pošty. V prosinci 1979 tu byl otevřen obchodní dům Prior, výšková budova Armabeton a monumentální stavba bývalého OV KSČ, dnešní městský úřad. Na místě evangelického kostela u městského parku zbořeného roku 1972 vyrůstaly 8 let městské kryté lázně s padesátimetrovým bazénem. Tato stavba byla plánována již od 50. let 20. století. Značně zdevastovaný jezuitský areál slouží nyní po provedené rekonstrukci kulturním účelům. Sídlí zde okresní muzeum a Středisko knihovnických a kulturních služeb. Kostel sv. Ignáce byl vloni opraven a do budoucna bude pravděpodobně sloužit výstavám a koncertům.

Rozvoj metalurgie ve městě, hornictví a energetiky v jeho blízkém okolí si vyžadoval další a další pracovní síly. Začaly se také rušit vesnice, které musely ustoupit těžbě hnědého uhlí a lidé z nich také potřebovali nové domovy. Stavební činnost tedy musela pokračovat, ale z centra se přesunula pod úbočí Krušných hor. Začátkem 60. let se proto začalo uvažovat o panelové výstavbě, která byla tehdy proti tradičním technologiím preferována.První velké chomutovské sídliště vzniklo v bývalé Horní vsi, dnešní Bezručově ulici v roce 1970 a pojalo 20 tisíc lidí. Bytů však bylo stále málo. Výstavba pokračovala v 70. a 80. letech dále směrem k Jirkovu a vytvořila pásové město pod svahy Krušných hor. Na hornoveské sídliště tak navazuje sídliště Březenecká, Kamenná, Písečná a Zahradní. Tím došlo de facto ke spojení Chomutova a Jirkova v jeden sídelní útvar. Přibližně ve stejné době bylo za Mosteckou ulicí postaveno menší sídliště Zadní Vinohrady. Za ním, směrem k Otvicím, byla vybudována nová kasárna. Ve všech sídlištních celcích byly postaveny také školy, předškolní zařízení, obchody, restaurace a střediska služeb. Chomutov, který měl v roce 1939 33 475 obyvatel a jejichž počet klesl v roce 1950 na 28 849, dosáhl v roce 1970 již 39 905 obyvatel, v roce 1980 51 769 a při sčítání v roce 1991 53 191 obyvatel. Souměstí Chomutov – Jirkov pak dosáhlo počtu 71 410 obyvatel.

Pozadu nezůstalo ani chomutovské zdravotnictví. V Chomutově byl k 1. lednu 1952 zřízen Okresní ústav národního zdraví a v únoru 1956 byla otevřena v budově bývalého chorobince první chomutovská poliklinika. Byly v ní soustředěny ordinace obvodních i odborných lékařů, rentgen, laboratoř a další zdravotnické služby. V dalších letech docházelo k postupnému otevírání nových lůžkových oddělení a v 80. letech k rozsáhlé dostavbě chomutovské nemocnice s poliklinikou. Byla také postavena střediska ve VTŽ (Válcovny trub a železárny) a jednotlivých velkých sídlištích včetně lékáren.

Došlo také k osamostatnění Mannesmannových podniků – byly přejmenovány na Válcovny trub, nár. podnik se sídlem v Chomutově, Poldina huť zůstala ještě do roku 1958 součástí spojených oceláren Kladno. V březnu 1949 byl název válcoven doplněn na Válcovny trub Gustava Klimenta a o rok později byla Poldina huť přejmenována na Závod Julia Fučíka. Roku 1958 byly oba závody sloučeny do společného podniku Válcovny trub a železárny, nár. podnik Chomutov – VTŽ. Bývalý důl Julius byl přejmenován na důl Jan Žižka. Závod VTŽ se dále modernizoval a rozšiřoval a jeho export bezešvých trub se stále stoupal. Výroba v ZJF navazovala na výrobu na výrobu ušlechtilých ocelí POLDI. Během let vznikaly v Chomutově další větší podniky , např. České vinařské závody v r. 1950, Správa Povodí Ohře v r. 1966, odštěpný závod SČVK v r. 1978, nový masokombinát v r. 1980, v polovině 70. let se sem přestěhoval z Mostu podnik Ferona, roku 1989 byla uvedena do provozu velká pekárna, nová mlékárna zahájila provoz v r. 1995. Rozvoje se dočkaly i dopravní sítě.

Po otevření hraničního přechodu v Hoře sv. Šebestiána v roce 1978 se dopravní ruch ve městě zvýšil. Od roku 1992 je proto v provozu jihozápadní obchvat města. Změny nastaly i v železniční dopravě. Kvůli těžbě hnědého uhlí musely být přeloženy železniční tratě a spojeny v jednu trasu.

Zdroj: Podle knihy Z.Binterové "Dějiny Chomutova" zpracovala Linda Civínová ( https://www.chomutov-mesto.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=5245&id=105755&p1=36880 )

Kresby: ing.arch. J.Pachner